Ověřil jsem si, že tenhle text vnímají radikálně odlišně lidé, kteří jsou v online prostředí jako doma, a ti co jsou z něj spíš stranou. Pro jedny je to netradiční pohled, na Twitteru jsem se se některými přel o význam reklamy, kterou v něm zmiňuju, pro druhé zas naopak tradiční skeptický pohled na život v digitálním světě. Slovy klasika – co si o tomto problému myslíte vy? Napište mi do komentářů!
Pro lidský druh je typické, že mezi sebe a svět staví filtr interpretace. Snažíme se vyjádřit, jak se věci jeví právě nám, vtiskujeme tím životu jedinečný smysl a díky zhmotnění našich představ a myšlenek dokážeme nacházet s ostatními porozumění a společné hodnoty. Z téhle vnitřní potřeby často za velkého úsilí vznikala nejdůležitější díla filozofie a umění, otevíraly se nové dimenze lidství.
Dnes realitu nejčastěji interpretujeme prostřednictvím fotek a statusů na sociálních sítích. Netřeba hledat nějaký vyšší smysl, stačí pouhé zaznamenání. Dokáže to každý, zmáčknout spoušť, napsat pár znaků, odeslat, a pak jen sledovat počty lajků či sdílení. Prožitek „teď a tady“ jakoby už nebyl kompletní bez toho, že mezi nás a prožívané vložíme techniku.
Dobře to ilustruje reklama společnosti Apple nazvaná „Nepochopený“. Dospívající kluk při vánočním setkání rodiny pořád jen civí do svého mobilu, aniž by se účastnil společného dění. Klasický obrázek dnešního teenagera. Nakonec se však ukáže, že celou dobu natáčel ostatní, aby jim mohl díky produktům Apple promítnout krátký film o tom, co všechno spolu zažili. Dojati jsou jak příbuzní, tak diváci reklamy. Znáte hezčí důkaz toho, jak technologie dávají lidi a rodinu dohromady?
Je však trochu znepokojivé, jak málo znepokojení ta reklama vyvolává. Až příliš snadno se necháme okouzlit vykalkulovaným kýčem. Ten kluk totiž s rodinou ve skutečnosti nic nezažil, byl na druhé straně obrazovky a společný čas věnoval technologické hračce. Ta se v plášti dokonalého sluhy stává otrokářem, kterému sloužíme ochotně a rádi, což říkám jako člověk, který má sám na kontě už skoro 9000 tweetů, takže se dá označit za certifikovaného závisláka.
Realita a skutečné prožitky nám už připadají nezáživné a nudné, pokud neprojdou filtrem líbivých šidítek cool značek a pokud o tom nedáme vědět všem ostatním. Z původní potřeby pochopit a vyložit svět se stává návyková posedlost jeho permanentním zachycováním, vršení prchavých důkazů naší existence. Na výzvy náročné interpretace světa rezignujeme, hloubky a výšky lidství bezstarostně rozpouštíme v pěně dní s designovým logem. Vždyť je to tak krásné. Tak krásné a plytké.
Myslím, že tvorba obsahu, i když poněkud plytkého, je pořád lepší než tupá konzumace informací. Ve Vašem připadě Vám také „twitter závislost“ pomáhá v podnikání, a myslím že nikoli zanedbatelně. Jediná cesta je považovat cool otroka za otroka a stále mu to připomínat. A hlavně to stále připomínat sobě samému. Jinak, co k tomu za sebe ještě asi tak můžu dodat, když tento komentář píšu z paluby letadla nad oceánem…
Odjakživa se lidi snažili zaznamenávat moment a zachytit fotkou nebo obrázek pro dokreslení pocitu. Víceméně se to tak děje už od pravěku, dnes je všechno ale tak rychlý, že jiná možnost ani není – člověk se může zastavit, může nachvilku vnímat jen ten jediný moment a pocit, který prožívá, ale dlouhodobě si ho v hlavně nedokáže uchovat, protože se přemaže něčím třeba významnějším. Pak si díky fotkám nebo videím dokáže takto zapamatovat nejdůležitější momenty Vánoc, ale klasicky bez těchto konzumních zařízení a materiálů by si člověk nevzpomněl ani jestli ty a t Vánoce sněžilo nebo jestli dostal ponožky či auto …
Já si cením toho, že rodiče, i když to pro ně bylo třeba otravný nebo třebaže nevnímali nějaké věci 100% v ten moment, vzali kameru a natáčeli všechno, co můžu sledovat už celý život – svoje dětství, Vánoce, momenty štěstí, který mi nikdo nevezme, ale na který bych si nebyl schopen bez tohoto vzpomenout. Jsou samozřejmě nějaké milníky, které si člověk pamatuje, ale je to minimum toho, co by si zapamatovat chtěl.
Já chápu sociální sítě (a sdílení fotek/videí) jako skvělé rozšíření běžného světa, s kterým člověk běžně přichází do styku. Když sdílím fotku, není to proto, že bych měl potřebu dokázat svoji existenci, ale proto, že mohu v ten okamžik najednou být se stovkami lidí a sdílet s nimi onu chvíli. Škodlivou závislost si člověk může vypěstovat na lecčem, ale to je IMO irelevantní. Sociální sítě umožňují lépe a více komunikovat a to je pro život neoddiskutovatelná přidaná hodnota. (A že někdo něco natáčí ještě vůbec nemusí znamenat, že si neužívá okamžik stejně jako ostatní. BTW vzpomněl jsem si na http://www.xkcz.cz/blog/2014/01/08/1314-fotky/)
Rád cestuju a zároveň fotím. A přiznám se, že když na něco zajímavého koukám přes objektiv zrcadlovky, mám z toho radost, ale neprožiju si to místo na 100% v ten okamžik, ale až později na počítači. Ne, není to ono, něco je špatně. A do toho dnešní špičková kvalita snímání v telefonech – např. iPhone 5S – to už člověka opravdu láká dívat se přes displej skoro na vše, když stačí sáhnout do kapsy.
Je to otázka míry, ale já sám jdu už zcela jistě přes ni.